Pátek 18.02.
Probudím se. Nějak se mi ještě nechce hrabat z postele, ale mám pocit, že bych už mohla vstávat. Oukej, takže si sednu na posteli a dám si dechová cvičení, hezky, abych se probrala. Klasicky, tři dlouhá kola kapalabhátí, třikrát bhástriku a ještě poškádlím bříško díky naulí. Pak padnu na postel a opět tvrdě usnu.
Probudím se. Teď už cítím, že je to ono. Že je ráno. Takže si sednu na posteli a dám si dechová cvičení, hezky, abych se probrala. Klasicky, tři dlouhá kapalabhátí, třikrát bhástriku a ještě poškádlím bříško díky naulí. Pak se zvednu z postele a jdu na záchod.
Opravdu je ráno, ale brzo brzičko. Na maringotku klepou kapky deště a proužek světla nad záchodem je šedý. Svítá. Vzpomenu si na včerejšek – všechna životní příkoří jsou pryč. Jo, dneska si to udělám hezký. Ze včerejšího hladového, umrzlého dne mi nějakým zázrakem zbyla ještě trocha jídla, to si odložím k posteli. Vím, že mí jídlo přiveze Iveta, proto nečekám, že to bude nějak speciálně brzy. Určitě ještě stihnu ranní cvíčo.
Sednu si na podložku a zamyslím se, jak se cítím. Moc se mi teda nechce. Nakonec si v té své lenosti upatlám docela dynamickou sestavu inspirovanou Daliborem Štědroňským. (Pokud Dalibora neznáte, tak se s ním rychle seznamte, protože to je DA JÓGA MEN OF ČEK REPABLIK, jako RÍLY! Tady máte rychlé videjko a mnohem více pak najdete na jeho stránkách ashtanga.cz .) Důkladně ohýbám tělo, zkoumám, jak se cítí každý kousíček, neustále zkoumám, kam až dostanu dech. A najednou mi to dojde. Už nefuním. Zatímco první den jsem dýchala jako bych byla v posledním tažení, teď je můj dech mnohem méně urputný. Ono to bude tím, že už nejsem tak smrtelně unavená. Až teď, po třech dnech tady ve tmě, jsem konečně fit. Ano, kdybych chtěla tenhle pobyt pojmout jenom jako odpočinek unavené matky a podnikatelky, tak tady by to v téhle chvíli šlo uzavřít. Potřebné dospání proběhlo. Ale je pátek, a domů jedu až v neděli ráno. Bude ještě dostatek času na nějaká ta kouzla a objevy.
Pak si mi dojde, že už nemám zavřené oči. Zatímco první dny mi otevření oči vadilo, tma mne do nich pálila a tlačila mi na víčka, teď už mám oči otevřené a dívám se na tmu.
Uvědomím si, že těsnění maringotky asi není úplně dokonalé. V koutku oka mám pruh světla. Není úplně nápadný, nestačí k tomu, aby si oči přivykli tmě. Ale to světlo tam je. Vím, že maringotka je nastříkaná jakousi světlou izolační pěnou, a z ní mi ty pruhy světla sem tam prosvítají. Přemýšlím, jestli je to dobře. Jako, já jsem sem nepřišla za nějakými astrálními zážitky, ale tohle světlo by je tím ostatním mohlo kazit.
Zakryju si oči dlaněmi. Pruhy světla tam pořád jsou. Zavřu oči. Pruhy nemizí, ale jsou světlejší. Aha. To nebude nedokonalou izolací. To už se něco děje.
Pozoruji to, snaživě valím bulvy, pak oči zase zavírám a dochází mi, že ty pruhy jsou stejné, jako na těch obrázcích, kde na biblický výjev září světlo od…nikud. Oujé, mám zajímavé poznání, juch.
Za chvilku se ozve bušení na dveře a vejde Iveta. Dneska je kaše, salát, tyčinka, smoothie a jablko. Zní to, jako jeden chod, ale já už vím, že mi to na celý den bude stačit. Nemluví na mne tak ezotericky jako Mirek, jenom zkonstatuje: „Tak už se vám to hezky rozjíždí, barvičky, stroboskopy…“
„Já nevím,“ odpovídám popravdě. Protože barvičky, stroboskopy, světýlka, všechno se mi to ukazuje před očima už od prvního dne, ale nepozoruji rozdíl mezi tím a obrazci, které vidím, když zavřu oči ve světě tam venku. Rozloučí se, chce zavřít dveře, a já najednou slyším vypínač a tuším světlo. Hned si zavřu oči, zakryju si je rukama, zabořím hlavu do kolen a řvu: „SVĚTLOOOOOOO“. Iveta se s hrůzou vrací, rychle zhasíná a říká: „Tak snad jsem vám to moc nenarušila.“
´Nemáš co rušit, ´ myslím si. ´Ale, kdyby se mi tady nic zajímavého nestalo, budu mít výmluvu, ´ proletí mi hlavou, nahlas ale řeknu jenom: „Tak snad ne.“
Zvědavě začnu prozkoumávat obsah krabiček s jídlem. Kaše je hodně, bude mi stačit tak na 3 chody. V té tmě jsou jeden chod tak 4 lžičky, jím jenom tolik, abych necítila hlad. Víc nepotřebuji, navíc to nejsou takové ty dobroty, u kterých člověk nemá záklopku. Jednoduchá veganská strava, která nezatíží tělo, ani mysl. Venku by to nestačilo ani zdaleka, tady bohatě. Převaluji na jazyku jednotlivá sousta kaše, zkoumám varianty chutí ovesných vloček, tuším skořici, raduji se, když objevím velký kus jablka.
Co teď? Bříško je spokojené až moc, proto meditaci odložím. Rozhodnu se zazpívat si mantru. Hezky, 108x jako včera. Přemýšlím kterou vybrat. Vzpomenu si na cestu sem: „Třeba už se ze tmy nedostanu ven, třeba začne na Ukrajině ta válka, a než vyjdu, celé to tady zbombardují,“ uvažovala jsem nahlas, když mne sem Jindříšek vezl. „Kdepak,“ odpověděl mi. „Je Olympiáda, to se neválčí. Tak si to tam v klidu užij.“ Užívám si to tady, ale pro jistotu si zvolím Sarvesham Svastir Bhavatu. Je to totiž mantra míru, a taky první mantra, kterou jsem se dokázala naučit zpaměti.
Sarvesham Svastir Bhavatu
Sarvesham Shantir Bhavatu
Sarvesham Poornam Bhavatu
Sarvesham Mangalam Bhavatu
… Om, Shanti, Shanti, Shanti
(Kéž všichni dosáhnou pohody, míru, celistvosti, klidu, štěstí a blahobytu.)
To by třeba světu mohlo pomoct. Jsem ráda, že jsem si sebou vzala meditační malu (takový ten náš jógový růženec). Jednotlivá slova pohodově plynou a 108 opakování je hotových bez velké námahy a přemlouvání. Co teď? Pořád je ještě brzy, před sebou mám ještě dnešek a zítřek. Jak si ty dny naplnit? Zpívání se ukázalo jako dobrý způsob trávení času, navíc tím vysílám super vibrace a mohu ovlivnit chod světa, takže jsem ze své maringotky prospěšná, a to je super. Teda, dnes už vím, že mi to s tou Ukrajinou moc nevyšlo, asi slabé vibrace. Nebo jsem špatně vyslovovala, ten sanskrit je záludný. Vzpomenu si na to, co mne nejvíc trápí. Že si jako majitelka jógového studia poslední dva roky nemohu moc vyskakovat, a že jsem neskutečně unavená hlavně proto, že se zuby nehty snažím udržet Shaličku při životě. Takže vymyslet mantru na hojnost pro Shaličku by nebylo špatné. Studio poběží s podporou mantry, a já budu mít více času na regeneraci. V duchu si vymyslím stužku slov. Začnu zpívat. Odpočítávám korálky jeden po druhém, každý korálek jedno opakování. A pak si pomyslím, jestli není 108x příliš málo. Pokud má mantra fungovat, bude stačit pouhých 108 opakování? Co kdybych celou malu sjela 10krát? Jak se tam ta myšlenka jednou vloudila, nešlo ji zahnat. Pevné přesvědčení, že pokud to opravdu zvládnu a celou mantru zazpívám 1080krát, bude to fungovat a vrátí se hojnost, kterou si Shalička před dvěma lety pomalu začínala užívat. Až později mi dojde, že v celé té mantře není ani slovo o mne. Veškerá hojnost, o kterou žádám, se týká pouze studia. Ale vůbec mi to nevadí.
Zazpívat mantru nahlas 1080krát je husťárna. Těžká husťárna. Když jsem malu projela pošesté, dala jsem si lok vody, abych si osvěžila krk, ale jinak to bylo bez přestávky. Není to příjemné. Je to dlouhé. Je to únavné. Je to otravné. U zpívání mne držela myšlenka na mahašivaratrí, kdy se zpívá celou noc. Když někdo zvládne celou noc, proč já bych nezvládla uprděných 1080 opakování, navíc, když je to k prospěchu mého podnikání? Tady bych teda chtěla poznamenat, že když už jsem to takhle krásně zastínila mantrou, tak budu moc ráda, když sálek Shaličky naplníte. Protože není nic lepšího, než si u nás odložit starosti všedního dne a načerpat novou sílu pro zvládnutí každodennosti – to v Shaličce umíme moc dobře.
Jak je dozpíváno, padne na mne tíha a únava. Zavrtám se do postele a usínám.
Den pak plyne ve střídavém krátkém spánku, meditacích, jídle. Večer zakončím válecí jinovou jógou a když si myslím, že je čas na spánek, uložím se do postele. Přemýšlím o Mirkově nabídce prodloužení pobytu, ale zavrhnu ji. Říkal něco o prodloužení do pondělí, či úterý. Ale do nedělního rána mi to bude bohatě stačit. Zůstane mi pak celá mazlivá neděle s klukama. Už se na ně těším.
