Středa, 16.02.2021
Buch, buch, buch!!!
Probudí mne hlasité bušení na maringotku. Je ráno, nese se jídlo, rychle odpovědět, že je možné vstoupit.
„To jste jogínka?“ říká ironicky Mirek, když vstupuje. A hned přidává: „To přece vstáváte brzy ráno a cvičíte ty svoje ásány, ne?“ Zírám zmateně do tmy a zmůžu se jenom na třaslavé: „Ale já jsem říkala, že jsem se sem přišla hlavně vyspat a odpočívat.“
A on si jede to svoje. Opět dostanu důrazně vysvětleno, že jsem vyčáchlá, že mám oslabené ledviny, že se o své tělo nestarám, že nechodím do wellnessu a na masáže a na baňkování, nejím doplňky stravy, a že pokud si myslím, že mne spasí lokální ovoce a zelenina, tak jsem na velkém omylu, a jak si to vlastně představuji se o sebe nestarat, když si říkám jogínka. Chabě se snažím něco namítnout, a pak už jenom mlčím. Nikdy, opravdu nikdy bych si nedovolila nazvat se jogínkou. Jogínka je pro mne úplně jiný level. Úroveň, na kterou v tomhle životě rozhodně neaspiruji. Ale je ráno a já se právě probudila. A beztak cítím, že cokoli bych řekla, nebude pochopeno. A vůbec, jsem unavená, zmatená a jediné co chci, je klid.
„Zítra přijde moje pomocnice, já nepracuji. Jo a u postele máte nějaké babičky, ty vám chtějí říct, že to máte z toho života, jaký vedete,“ odchází Mirek s ironií ve hlase.
„To víš, že jo,“ myslím si. Přišla jsem sem hlavně kvůli tomu, aby na mne nikdo nemluvil, nikdo po mne nic nechtěl, nevolal mi, nepsal, a budu se spojovat s jakýmisi vyčítavými babičkami. Slyším zamykání dveří zvenčí, a přemýšlím, co se tady vlastně děje.
Kecám.
Přemýšlím, jak dlouho mám sedět na posteli, než se nedočkavě vydám ke dveřím, abych zjistila, co dobrého bude dnes na jídlo. Protože jediné, co mne opravdu zajímá, je spánek a jídlo. Všechno ostatní budu řešit až později.
Opatrně vstávám z postele. Jedna ruka nad hlavou, druhá podél zdi a vydám se na cestu ke dveřím do předsíně. Otevřu je a vidím, že nad závěsem, který zakrývá dveře ven z maringotky, prosvítá nenápadný chabý proužek světla. Vlastně jej jde vidět jenom z určitého úhlu, když o něm člověk ví. Zdaleka nestačí na to, aby pomohl očím ve tmě cokoli najít, ale pro příští dny to bude můj jediný indikátor času. Jediné znamení toho, jestli je den, nebo noc.
Jídlo je nachystané v lavoru. Důkladně to prozkoumám: dvě krabičky, jablko, kapsička, tyčinka, lžíce, solnička. Toť vše. Ochutnám obsah první krabičky. Ovesná kaše. Druhá je o poznání lehčí a je v ní něco zeleninového. Žádné velké jídlo, jako včera, pomyslím si zklamaně. Ale nechci přemýšlet. Jídlo odložím a jdu si dát lehké cvíčo. Zavřu oči a zaposlouchám se do svého těla. Copak si dnes asi vylosuješ? Odpověď přichází hned. Jsi unavená a absolutně se ti nechce zvedat, takže začneš hezky s katu pranam, a pak se uvidí. (Takže tady máte podobnou sekvenci, ať se můžete pozvolna rozhýbat taky).
Po cvičení se pustím do kaše. Není tak špatná a bez chuti, jak to na první pohled vypadalo. Troška skořice a velké kusy nakrájených jablek ji přece jenom dodávají na kouzlu. Sním asi třetinu, spadnu na postel a spím.
Spím nevím jak dlouho. Ale v podstatě celý den. V přestávkách pouze jím, nebo sedím se zavřenýma očima. Nebo ležím na posteli. Totální vyčerpání ze včerejška se zmírnilo. Ale nahradil jej jiný pocit. Něco mezi kocovinou a takovým tím těžkým pocitem bolesti hlavy, zmatení a tíhy, když člověk odpoledne tvrdě usne, a pak je po celý zbytek dne úplně marný.
I když jsem vzhůru, mám oči zavřené, protože mít je otevřené je příliš namáhavé.
Během dne sním beze zbytku všechno jídlo, co mám. Večer si ještě dopřeji dlouhou jinovou praxi, ale v podstatě neustále pokračuji ve svém polospánku, až nakonec tvrdě usnu.
