Čtvrtek, 17.02.2021
Probudím se ráno. Neptejte se mne, jak to vím, prostě to vím. Nemusím jít ani zkontrolovat proužek v předsíni. A cítím se báječně a usmívám se. Únava, kocovina, bolehlav a zmatení z předchozích dvou dnů je pryč. Prostě jsem ready. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy probudila takhle odpočatá. Převleču se, ustelu si postel a mám radost, že mne dneska nemusí budit jako toho největšího ochrapu v okolí.
Chvilku nedočkavě čekám na novou dávku jídla a poslouchám kapky deště dopadající na střechu maringotky. Když jídlo nepřichází, tak se rozhodnu začít s praxí. Mám hlad, a tak zvolím, pro mne energeticky nejmíň náročnou, Šivanandovu sestavu (jejíž zkrácenou verzi máte tady). Schválně cvičím každou ásánu třikrát a na deset hooooodně pomalých dechů, nic nevynechám a poctivě sjedu i všechna přípravná cvičení. Takhle ta sestava zabere 90-120 minut, bude to dobrá náplň pro dnešní dopoledne. (Jednu z variant sestavy najdete pod tímto odkazem)
Po praxi si dopřeji důkladnou šavásánu. Jídlo pořád nikde. Cvičení můj hlad sice utlumilo, ale na tak dlouho zase ne. Přemýšlím, kdy jsem se asi vzbudila a jak dlouho jsem asi cvičila. Už se musí pomalu blížit poledne. Vzpomínám, že na stránkách byla možnost zvolit si půst. Je možné, že v rámci otužení mého ducha mi byl jeden den naordinován půst? Ale to by mi Jindříšek snad řekl, nebo ne? Jak to včera říkal ten Mirek? Jídlo přinese pomocnice. No jo, ale co když je to nějaká jeho pomocnice z astrálu? Co když mám dneska opravdu půst, ale pokud se dostanu hluboko do meditace, dostane se mému bříšku hojnosti?
Sedím a v duchu nadávám. Mám hlad. Šílený hlad. Jsem si jistá, že dnes je den půstu. To asi má být třešinka na dortu, malé překvapení mého pobytu ve tmě. Proklínám to tady. Proklínám Jindříška. Co si vůbec myslel, když mi tady tu hrůzu nadělil. Jak na to vůbec přišel? Seru na to. Tak já mu nadělím pobyt do Říma, hezky hotýlek (pro jistotu s manželskou postelí, kdyby mne náhodou chtěl vzít sebou, že jo, ale neeeeeeee, hezky si to užil sám a ty fotky jídel, co posílal, a teplo tam bylo a slunko), a on mne pošle do prdele do tmy a ještě s půstem. Fakt na to seru. Chtěla jsem cestovat, chtěla jsem do tepla, na pláž, nebo alespoň do wellnessu, a sedím tady v prdeli v Hodoníně u Kunštátu v jakési maringotce, hladová, nešťastná ukřivděná.
Utápím se v sebelítosti a ukřivděnosti, a vůbec netuším, jak dlouho. Mám pocit, že je to věčnost. A vůbec, říkala jsem, že mám hlad?
Pláču. Pláču a smrkám, hledám nějakou ruličku toaletního papíru, ať se dám alespoň trochu do pořádku. Ale já jim ukážu. Zvládnu to! Nevzdám se! A nějaký půst mne nezlomí, dám to i s půstem! Se najím zítra, no bóže! V tom se ozve klepání na maringotku.
Najednou nevím, jestli jsem zklamaná, nebo nadšená. Tak já nemám půst?
Jídlo mi nese Iveta. Představí se a říká: „Asi jste si všimla, že máme výpadek elektřiny.“ Jak bych si to asi všimla, říkám si v duchu. „Pozná se to podle toho, že nejede voda. Stává se to, když jsou bouřky a dneska byly i kroupy. Většinou to nahodí do hodiny, ale pokud to nenaběhne, donesu vám tak za hodinu láhev s vodou. Nesu vám jídlo. Kaši jsem kvůli tomu výpadku nestihla uvařit, ale nebudete hladovět. Máte tam kus kus, smoothie, kapsičku, tyčinku a jablko.“
Když odejde, nedočkavě prohledávám obsah lavoru s jídlem. Tak tohle mne nezasytí ani náhodou, toho kus kusu je sotva za pár lžiček, krabička lehouká, chvilku se tím prohrabávám, ale fakt je není ani čtvrtina toho, co sní jedno naše dítě k obědu. Budu si to muset nějak rozvrhnout, ale donesli to tak pozdě, že to asi bude jenom na odpoledne a brzy bude další den a nová dávka jídla, uklidňuji se.
Něco málo pojím, pocit hladu zmizí po překvapivě málo lžičkách. Nejlepší bude si lehnout spát. Po náročném dopoledni usínám docela lehce.
Když se vzbudím, opět něco smlsnu. Co teď? V rukách chvilku převaluji svoji obyčejnou santalovou malu. Dřevěné korálky ještě trochu voní. Koupila jsem ji před dvěma lety v Šivanandově Ášrámu v jižní Indii, snad dokonce přesně v tenhle den. Vzpomínám na únor 2020, na chvíle, kdy byl život ještě blažený, hojný, nevědomý a štědrý tím jednoduchým prvoplánovým způsobem.
A začnu zpívat Gayatri mantru. Nejdřív nesměle, míchá se mi melodie verze od Devy Premal s tady touhle indickou verzí, kterou pravidelně slyšívám na každém tržišti a z každého obchůdku. Deva ale dnes nakonec vyhrává. Zpívám trpělivě, korálek po korálku. Říkám si, že Gayatri mantra bude hezké zahájení mých meditací ve tmě. Navíc vím, že než se 108krát prozpívá pomalu, zabere to víc, než hodinu.
Když dozpívám, snažím se ještě chvilku meditovat. Začíná mi ale být zima. Aha, když nejede elektřina, nejede mi ani topení, uvědomím si, a navleču druhou mikinu. Moc to nepomáhá. Dám si teda ještě deset kol katu pranam. Na chvilku to pomůže. Uvědomím si, kolik času už uplynulo od chvíle, kdy jsem se ráno probudila. Mohu to jenom tušit, ale myslím, že už bych se klidně mohla uložit k večernímu spánku. Beztak mám na nohách dvoje ponožky, na sobě dvě trička a dvě mikiny a cvičení nepomohlo. Jídla mám ještě dost, ale nechci plýtvat. Tak se zahrabu do spacáku s tím, že za chvilku začnu večerní obřady a pomalu se mi vrací zoufalství a ukřivděnost z rána. Pošlou mne do tmy, nechají skoro umřít hlady a pak mne navíc přestanou topit! Vtom se ozve bouchání na maringotku.
Vchází Mirek.
„Dobré odpoledne, dneska máme nejdelší výpadek elektřiny v historii. Konečně jsem se dovolal na eon a je to po celé Vysočině. Byl silný vítr, kroupy, popadaly stromy. Opravují to a do dvou hodin nejpozději by to mohli nahodit i tady.“ Podiví se, že mi je zima, prý tam zas takovou zimu nemám, a snaží se mne naučit Tummo, pokročilou buddhistickou techniku k rozpálení vnitřního ohně. Chvilku si povídáme, a mne je mnohem líp. Frustrace z celého dne je pryč. Navíc se dozvím, že je sotva půl šesté podvečer. Uvědomím si, že jsem se musela vzbudit hluboko v noci a to, co jsem považovala za poledne, bylo prostě ráno. Že jsem byla zmatená a výpadek elektřiny mne tak trochu dorazil.
Když odejde, snažím se Tummo trénovat se všech sil. Před očima se mi ukazují naga bábové (to jsou ti nahatí svatí muži v Himalájích, kteří tyhle techniky tak dobře ovládají), které tak obdivuji. Dýchám a soustředím se tak urputně, že mi až mnohem později dochází, jak mi to nejde a nefunguje. Co jsem si taky myslela? Že si osvojím v podstatě tajné učení svatých mužů na první poslech? Unavená ze soustředěného dýchání spadnu na postel. Zavrtám se do spacáku. A slyším, jak něco praskne v topení.
Elektřina je zpátky!
Nejvyšší čas si vyčistit zuby, dát prohřívací sprchu, a jít spát.
