Ranní ptáčata nejsme. Ale dnes je neděle, a my si nastavili budík, abychom zvládli ranní vycházku v 10:00. Ano, základem štěstí je nedávat si příliš ambiciózní cíle, prostě míříme tam, kam umíme dostřelit.
Koronavirové restrikce z nás udělaly noční ptáky, kteří si umí ráno pospat, teda vlastně, klidně umíme prospat celé dopoledne. Ale dneska ne. Dneska jsme zvládli budík v 9:00 a místo obligátních dvou hodin v lese za barákem při západu slunce, jsme měli nezvyklé dvě hodiny v lese za barákem za plného slunečního svitu s bonusem prvního ledu po pořádně mrazivé noci.
A tak jsme zkoumali. Nejdřív opatrně – jak rozbít krustu na louži klackem. Pak odvážněji, je možné odpálit klackem ledový plát? Potom jsme potřebovali zanechat svou stopu, a do klád svezeného dřeva pokrytých vysokou jinovatkou jsme otiskovali své dlaně, aby na nás ty staré kmeny nezapomněli, až se budou měnit v něco nového.
A pak už jsme vklouzli do lomu, zaplaveného poledním sluncem, plného louží pokrytých ledem různé tloušťky. A tady začali dětské, a vlastně i dospělácké hody. Pidilidi rozbíjeli led, snažili se zvednout co největší krustu, kterou pak shazovali po srázu z lomu dolů. A my dvě, šťastné matky, jsme pouze blaženě pozorovaly, jak z dětských hlaviček mizí tíha povinností v podobě nehotových domácích úkolů (oukej, přiznávám, mé děti tímhle nikdy netrpěly, ale jeden takový vzorek tam byl). Tak tedy jsme šťastně pozorovaly, že dětský rozhovor se přestal točit pouze kolem robloxu, vytváření světů ve hrách a navrhování nových aplikací, ale mnohem více se věnoval tomu, jestli je bláto dostatečně měkké, led správně tvrdý a čí boty vydrží uvnitř déle suché.
Kdepak, blátivá, či neblátivá hravá vycházka je tím nejlepším antristresem. Má to ale jednu podmínku. Věc, na které jsem dlouho pracovala, a myslím psychicky, po letech v lesní školce a na různých výletech, zvládla až teď. Prostě se musíme smířit s tím, že nejenom děti, ale i my, vypadáme jako čuňata.
Protože přihlížet dětské hře je docela otrava. Zapojit se do ní je mnohem větší sranda. Častokrát je tam to poznání, že ta energie a tělo už není, co bývalo, že dech nestačí, a že taková schovka jednoho docela udolá. Ale zpátky k těm čuňatům – mysl matky prostě musí zvládnout pohled na to, jak se čistý oděv jejího dítěte pomalu, ale jistě, nebo rychle, ale jistě, prasí blátem, promoká, autíčka či loga na bundách ztrácí jas a nové rukavice jsou plné bláta a děr uprostřed dlaní a na konečcích prstů. Pokud tohle mysl matky překoná (což pro mne býval největší quest), pak blátivá vycházka zaplaví duši matky i dětí blahem rovným samadhi.
