Úterý, 15.02.2021, asi 15:00
Jindříšek přibrzdí u odbočky na lesní cestu někde za vesnicí. „To je on, ten Mirek,“ říká. U červeného Subaru na nás čeká borec s kamennou tváří. Člověk by čekal sluníčkového hipíka, ale tomuto se obličej nehne. Asi by z něj fakt ubylo, kdyby se usmál.
„Jo, vy máte plyšáka,“ suše zkonstatuje, když vytahuji svůj kufr a bedýnku se spacákem. A já se cítím jako totální idiot. Co tady vlastně dělám? Jak to tam přečkám? A musela jsem tahat toho plyšáka? Ale Matýsek říkal, že mi plyšáčka nachystá sebou, aby mi ve tmě nebylo smutno, že jemu by bylo. Pak na to teda zapomněl a nic mi nenachystal, ale já si vzpomněla. Těsně před odjezdem jsem vlítla do pokojíčku a vzala z jeho postele toho nejměkčího, který mi padl pod ruku. Teď se na mne usmívá s bedýnky, kde leží spolu s obřím spacákem, zatímco klopýtám rozbahněnou lesní cestou ke třem maringotkám.
První celá temně červená, jé, ta by se mi líbila.
Druhá, trošku posprejovaná zeleně sice nic moc, ale ujde.
Třetí, maximálně posprejovaná do vzoru jehličnatých větví. Ta nejškaredší, kterou jsem viděla na internetových stránkách.
„Tak tohle je vaše svatyně,“ říká Mirek, když zastaví u té nejškaredší. Jsem zklamaná, ale hned mi dojde, jak hloupé to je. Budu pět dní ve tmě uvnitř té maringotky. Je přece jedno, jak vypadá. Hm, tak přesně tyhle myšlenky se mi budou celých pět dní honit hlavou, říkám si.
A najednou jde všechno strašně rychle. „Vy to máte do neděle, takže si pro paní přijeďte v devět ráno. Nebo si to bude chtít prodloužit do pondělí. Napíšeme si, kdyby si to rozmyslela.“ Loučím se s Jindříškem a Mirek pokračuje, teď už s lehkým úsměvem: „Jenom se rozlučte, hodně párů se po pobytu rozvádí.“
Ani nevím jak, a Jindříšek je pryč. Vyjdu po schodech do maringotky a sundám si boty. Vejdu dovnitř. Malinká předsíňka jenom se záchodem. Další dveře a za nimi podlouhlý prostor. Vpravo, hned vedle dveří je sprchový kout, a před ním umyvadlo. Přímo přede mnou leží ledabyle hozené dvě jógové podložky. Za nimi podstel, vedle ní koberec, meditační polštář a židle. To je vše. Žádná skříňka na věci. Ještěže mám kufr, tam budu mít přehled. Mirek pojmenovává všechny věci a rychle říká pár základních pravidel. Zapamatuji si jenom, signál, kterým mi budou oznamovat, že nesou jídlo. Podepisuji reverz. Až za pár dní mi dojde, že absolutně netuším, co na těch dvou stránkách bylo.
„Jaký máte vlastně záměr?“ Přemýšlím, říct, že jsem tady, protože mi to dal Ježíšek místo cesty někam do tepla, nebo do wellness hotelu mi přijde divné. Zase se cítím trapně. „Nemám očekávání,“ říkám. „Přišla jsem se hlavně vyspat a odpočinout si,“ dodávám rychle, protože to je opravdu jediné, co chci. „Jo, to potřebujete. Kruhy pod očima na to máte. Vyčáchlé tělo, unavené ledviny. Až budete připravená, tak si zhasněte. Zítra vám donesu jídlo,“ Mirek odchází a zamyká mne. Můj klíč visí vedle dveří. Kdykoli budu chtít, můžu se odemknout.
Bezradně se dívám kolem sebe. Ten prostor se mi nelíbí. Chtěla bych širší, prostornější, ne tuto nudli. Na záchodě dochází toaletní papír. S výměnou ruličky docela bojuji. Bezva, a to jsem ještě nezhasla. Až dojde tahle, budu mít papír potupně položený na zemi vedle záchodu, tohle nedám! ¨
Vybaluji spacák, koshi zvonečky, urputně se snažím naplánovat takovou tu logistiku – kam bedýnku s bundou, kam zvonečky, abych je nerozšlápla, kam voňavý olej, abych jej nerozbila, kam kufr. Na podložky dávám svůj kobereček. V hlavě mám děs. Až jednou zhasnu, rozsvítím až v neděli ráno. Mirek říkal, že třetina, možná snad dokonce i víc lidí pobyt vzdá. Moje ego říká jasné „NIKDY!“ Urputně se snažím si všechno zapamatovat. A čím víc se snažím, tím míň to jde. Proklínám Ježíška. Chci být na pláži. Chci být ve wellnessu. Kašlu na všechno. Zhasnu.
A jakoby zmáčknutím toho tlačítka, ze mne strach spadne. Je to tady. Tma. Neproniknutelná. Tma, na kterou si oči nezvyknou. Ale pocit mám najednou mnohem příjemnější. Není to tak hrozné. Chvilku stojím. A oceňuji nudli. Ten tvar maringotky, který jsem předtím tak proklínala. Když dám jednu ruku nahoru, držím strop, druhou upažím a držím zeď. Takhle se budu následující dny většinou pohybovat. Kdyby to byl čtverec, byla bych ztracená. I tady se v následujících dnech několikrát ztratím, takže nudle je velice uživatelsky příjemný tvar tmavé svatyně. Až si budete vybírat místo pro svůj pobyt, volte nudli.
Sednu si na postel. Chvilku se snažím zjistit, co cítím.
Únavu.
Naprosté vyčerpání.
Uvědomím si, že ten pocit je se mnou už několik týdnů, možná měsíců. To, co se mi v běžném životě daří zapudit, se teď ukazuje v plné síle. Lehnu si spát.
Ležím a nemůžu usnout.
Na tohle jsem se těšila. Až tady budu, a budu moct spát, kolik budu chtít. Tělo je ale tak vyčerpané, že mu spát nejde. Po nějaké době to vzdám. Ochutnám jídlo – nic moc. Lehnu a usnu.
Vzbudím se večer. Vím, že jsem nespala dlouho. No nic. Je čas na jógovou praxi. Hezky zlehka, dneska to bude sestava, kterou učím začátečníky na kurzech (ano, když kliknete na odkaz, tak si ji můžete podle videa zacvičit taky ;)). Ta úplně nejjednodušší sestava. Tady to jde mnohem pomaleji. Užívám si každý dech, každý pohyb. Uvědomím si, že se hýbu jako důchodce a každý dech je vlastně takové malé zaúpění. Všechno zrcadlí to, jak se cítím.
Totální vyčerpání.
Když jsem hotová, uvědomím si, že mám hlad. Velký hlad. Otevřu stejnou krabici s jídlem, jako předtím. Ochutnám a … chutná božsky. Hrášek. Slaďounký, lahodný hrášek. Užívám si jídlo, užívám si, že nic nemusím.
A pak jdu spát. Opět nemůžu usnout. Únavou. Možná tvrdá postel? Špatné polštáře?
Bacha, teď to přijde!
Pointa!
Mám Ňufinka. Vezmu plyšáka, je to vlastně taková měkoučká zarážka pod dveře proti průvanu. Ideální tvar pod krk, takže si ho tam hned podložím. Mám pocit, jako bych lehla na měkkou, hebkou ruku a okamžitě slastně usínám.
